„Otevřete ty vrata ta ta ta!!!“ zaburácel vlkův kalašnikov. Z chlívku se však ozvalo jen hihotání. To vlka dopálilo. Vykopl vrátka a zařval: „Kopyta vzhůru!“ Děťátka kůzlátka ho vylekaně poslechla a zvedla všechna svá kopýtka. Vlk se na ně vrhl, naházel je do pytle a pevně ho zavázal. Pytel si hodil přes rameno a pelášil do svého doupěte. Cestou se v myšlenkách rozplýval na kozlečí pečeni.

Nad paloučkem se začalo smrákat. Koza Róza se líně zvedla z trávy a vydala se domů. Všude vládl klid a mír. I u stavení. A to bylo velice podezřelé. „Že by byla kůzlátka děťátka tak hodná?“ přemítala Róza. „To se mi nezdá.“ A jedním skokem byla u chlívku. Vrátka vykopnutá, děťátka kůzlátka nikde a na petlici chomáč šedých chlupů. „Vlk!!!“ vzepjala se na zadních Róza. Popadla vidle a rázně vyrazila k vlčímu doupěti.

Noc již ovládla celý les a pomalu se vkrádala i do Róziných myšlenek. „Nesmím přijít pozdě. Nesmím přijít pozdě. Nesmím...“ opakovala si dokola jako mocné zaklínadlo. V dálce se ozvalo temné zavytí. A les zaútočil. Snesl se na ní jako ďábel a začal jí trhat záda. Róza se však nedala. Vidlemi se oháněla, až dravce zlikvidovala. Vztekle si odplivla a vyškubla mu několik ocasních per. Strčila si je za rohy a její počáteční strach se vytratil. Jako šílená pokračovala ke svému cíli. Ve křoví se zvedlo cosi obrovitého. Chvíli to stálo tiše, bez hnutí. Když se na cestě objevila Róza, vyrazilo to vpřed. Róza se však nelekla. Vzepjala se na zadních a vztyčila vidle. Chlupatá obluda jen zaúpěla a padla na zem k jejím nohám. „Vy nohsledové vlčí, střežte se mne! Vyrvu vám všem srdce z těla a z vaší kůže nadělám papuče!“ zařvala do noci krví potřísněná Róza. A les ztichl. Róza vyrvala obludě z tlamy špičák, pověsila si jej na krk a s bojovnou písní na pyscích si razila cestu dál.

Najednou jí cosi prasklo pod kopytem. Všude po zemi se válely bílé kosti nebohých obětí. Byla u cíle. Za hustou houštinou zela v zemi pod kořeny obrovského dubu díra. Čpěla smrtí. Róza nezaváhala. Vtrhala dovnitř a tma tmoucí ji obklopila. Dlouho tápala ve spleti chodeb. V dáli se kmitnul oheň. Róza opět vyrazila vpřed. Světlo sílilo a děsivě hřálo. Uprostřed nevelkého prostoru plápolal oheň a nad ním se vesele houpal kotlík. Voda již bublala a vzduchem se šířila vůně koření. Kozlata stála u zdi. Čímsi zcela zaujatá, a vůbec si nevšimla příchodu své rozzuřené matky. „Vlku, ukaž se! Srabe! Ukaž se mi! Vyřídíme si to jako koza s vlkem!!!“ zařvala. Děťátka kůzlátka ztuhla a z jejich středu se ozvalo zoufalé zaúpění. Koza Róza pomalu přistoupila a nakoukla jim přes ramena. Na zemi ležel svázaný vlk. Byl celý potřený olejem a v tlamě měl nacpanou velikou cibuli. „Ahoj mami,“ ozvalo se opatrně nejstarší kůzlátko děťátko. „Nemáš hlad?“

Uprostřed hlubokého lesa stojí stavení. Na dřevěných vratech, kdysi pevně uzavřených, se dnes houpe vítr a zpívá temnou ukolébavku: „Hají belí, kůzlátka spí v petrželi, stíny vlčí tančí v stáji, pusto dusí krčky ptačí, noc se bojí, dech svůj tají, kdo sem přijde, duši ztratí, už se odsud nenavrátí ... vrz, vrz, vrz.“ Jinak je ticho.

Ťuky, ťuk. Vrata se pootevřela. Vstoupil tedy dál. „Bydlí tu někdo? Mohu dál?“ Rozlehlý dvůr bez života. „Ztratil jsem se. Už se stmívá.“ Ticho. Zkusil kliku. Jednu, druhou, třetí. Všechny dveře byly zamčené. „Pusťte mne, prosím, dál! Lidé dobří, je tu někdo?“ Ale neozval se ani hlásek. Pohledem bloudil po dvoře s nadějí, že najde alespoň nějaký koutek, kam by se mohl na noc schoulit. A ejhle, chlívek! Stál v rohu. Netečný. Jakoby sem ani nepatřil. Zbloudilému se však jevil jako palác slibující veškerý komfort, který si v tu chvíli dokázal představit. Rozeběhl se k němu. Vzal za kliku. Povolila. Ano, povolila! Uvnitř bylo prázdno. Šero prozrazovalo jen neurčité chlívkové tvary. Lehl si na slámu, batoh si dal pod hlavu a okamžitě usnul.

Cosi vstalo a vydalo se na cestu. Čtyři nohy, huňatý kožich, veliké zuby, hladový pohled. Chvátá a vrčí si pod vousy: „Každou noc někoho zardousím.“

„Meé, meé, meé, vstaň, meé.“ Malátný zbloudilec se posadil. Světlo? Světýlka? Poskakující světýlka? „Co co to je? Co to, co to má znamenat?“ vylekal se. „Utíkej! Meé, utíkej!“ pištěla světýlka. „Za chvíli přijde velký zlý ... už je tu!!!“ Zmatený zbloudilec vyskočil a vyběhl z chlívku na dvůr. Stál tu hrozivě veliký černý stín. Přikrčil se a vyrazil. Proběhl zbloudilcem a vpadl do chlívku. Strašlivý ryk! Slabé naříkání. A pak ticho. Zbloudilec zděšením ani nedýchal. Stál tu sám, uprostřed dvora neznámého stavení, nevěda, co si počít. Najednou ticho prolomilo zřetelné chrápání. „Co je zase tohle?“ dodal si nahlas odvahy a vyrazil k chlívku. Zlehka strčil do vrátek. Na seně tu chrápal onen obrovský černý stín a v jeho panděru se mihotala tři světýlka. A tu nenadále vzedmula se zbloudilcova hruď k hrdinskému činu. Vytáhl kudlu a bodl. Jednou, dvakrát, třikrát. A panděro prasklo. Tři světýlka z něj vyskočila: „Meé, meé, meé, děkujemeé,“ a prolétla střechou ven. Černý stín se zavrtěl a s chroptěním zmizel v zemi.

Nocí běhá světýlko jedno, druhé, třetí, kdopak je chytí? Kdopak? Milé děti?

Krev byla všude. Sem tam i chomáč bělostných chlupů. Do háje, támhle se válí něčí oko! Tak tohle je i na mě moc. Musím na vzduch. Tenhle případ je průzračný jak lesní studánka. Jména obětí a vraha křičí z každé stěny toho zatracenýho chlívku. I motiv je jasný. Vlku, vlku, a to jsi mi sliboval, jak se napravíš. Že prej se dá na vegetariánství. Joó, planý řeči. Kůzlátek děťátek se ti zachtělo. Sis nacpal břich, co?! A já to teď musím řešit. Prevíte! Tentokrát se s tebou mazat nebudu. V lochu strávíš hodně dlouhou dobu. Tam tě ta kozlečí mlsná přejde!

„Šéfe! Šéfe, podívejte se na tohle.“ Bože, nese sem to oko. „Šéfe, je to celý nějaký divný. Podívejte se. To oko není kozí.“ Co? Nesmysl. „A čí by asi tak mohlo být, hlupáku? Ukaž.“ Fuj. Mám já to zapotřebí. „Podívejte, zornička nemá podélný tvar. Je kulatá.“ Proboha! Jak se to mohlo stát? To není možné. To proradné vlčisko! Chce mě zmást? Vysmívá se mi? Ale aby šel tak daleko a vyrazil si vlastní oko? Měl by na to žaludek? Obávám se, že ne. Vlku, vlku, co se tu pro rány boží stalo? „Udělejte krevní testy. Chci vědět či krví je chlívek tak pečlivě vydekorován. Výsledky budu mít odpoledne na stole! Jasný?!“ „Jasný, šéfe!“ „Co svědci, jsou?“ „No, sousedka prasnice prý slyšela v brzkých ranních hodinách řev. Chcete ji vyslechnout?“ „Rozhodně.“

„Dobrý den, vážená. Co pro nás máte?“ „Pane inspektor! Je to strašný, že? Taková tragédie! Hrůza! Jediné, co se prý našlo je oko! Příšerné! Už víte, co se stalo?“ „Ne, ale doufám, že nám s tím pomůžete.“ „Vynasnažím se, pane inspektor.“ „Tak mi povězte víc o tom řevu v brzkých ranních hodinách.“ „Spala jsem. A najednou mě vzbudil výkřik. Říkala jsem si, že ta proklatá kozlata zase něco vyvádějí. Víte, nebyla zrovna vzorem slušného chování, tahleta kůzlátka děťátka. Jejich matka tvrdě pracuje a často není doma. A to ani přes noc, víte. No a ony jsou hodně divoký. Dost řádí i dlouho do noci. Víte, myslím, že v tom je mlíko. To způsobuje takovou hyperaktivitu, ne?“ „Dobrá, dobrá, co se ale dělo dnes v brzkých ranních hodinách? Vzbudil vás výkřik, a?“ „Ano, ano, pane inspektor, vzbudil mě výkřik. Dost mě to samozřejmě naštvalo. Hodila jsem na sebe župánek, že jim půjdu vynadat. Spratci jedni nevychovaní. Pardon. No, ještě než jsem došla k jejich chlívku, ozval se odtamtud hrozný řev. Takový ten, co vám při něm tuhne krev v žilách. Úplně mě to přimrazilo k zemi. Stála jsem tam asi dvě nebo tři minuty. Vůbec jsem se nemohla pohnout, jak hrozný ten řev byl. Nakonec jsem se sebrala a došla k chlívku. Zlehka jsem zaťukala, ale uvnitř bylo ticho jako v hrobě. Raději jsem se vrátila domů, zamkla jsem za sebou a vlezla si pod deku. Rozumějte, bylo to opravdu děsivé. Ten strašný řev a pak to hrobové ticho.“ „Ale tak se uklidněte, paninko. Říkala jste něco o mlíce, co o tom víte?“ „No, ona ta kůzlátka děťátka byla velmi dobře vychovaná, milá a uctivá, ale asi před půl rokem se něco zvrtlo a ona začala být taková jiná. Rozumíte, taková hodně hyper, pak zas úplně apatická. A před nedávnem začala být i agresívní. Víte, co mlíko dokáže.“ „Vím.“ Do háje zelenýho, ještě tohle mi scházelo. Mlíko! S takovým svinstvem jsem se opravdu špinit nechtěl. „Moc vám děkuji za pomoc, paninko.“ „Rádo se stalo, pane inspektor.“ Bože, ona na mě mrkla. To snad ne! Rychle pryč.

Takže mlíko. Nejdřív vyražené vlčí oko na místě činu a teď ještě mlíko. To se nám ta lesní studánka pěkně kalí.

„Šéfe, šéfe, nesu vám ty výsledky, jak jste chtěl. Víte, tu krev a tak.“ „Nech mi to tady.“ Pitomý papíry. Když je otevřu, udělá se mi šoufl. Jeden nemusí být vědma, aby mu došlo, čí krví byl ten zatracenej chlívek vymalován. Nejraději bych všechno vyhodil z okna a šel domů. Na tohle už nemám žaludek. „Stav se u šéfa, že bude potřeba povolení k prohlídce a taky vystavit tři zatykače. Večer si půjdeme pro vrahy.“ „Pro vrahy? Ono jich je víc? Sem myslel...“ „Nemysli a běž.“ „Jasně, šéfe.“ Dobrá, jdeme na to. Tak co tu máme. Hmm. No, tedy. Fuj. Ach, jo. Vlku, vlku, to jsi dopadl. Nebyl jsi sice vzorem ctnosti, ale tohle... tohle to sis nezasloužil. Opravdu ne. Křivdil jsem ti. Moc jsem ti křivdil.

U pařezu, nebo také U bludnýho pařezu, tak se to místo jmenuje. Slejzá se tu špína celého lesa. Otroci a jejich pánové. A všem vládne mlíko. U vchodu stojí dva ježci, takový ty borci vymatlaný, co si myslí, že jim patří celý les. „Hele, polda.“ „Dobrý večer, pánové.“ „Co tu chceš, poldo?“ Jak jsem řekl, borci vymatlaný. S vámi marnit čas nehodlám. Elegantně jim mávnu před ksichty povolením k prohlídce a beze slova vcházím. Na pódiu se svíjí sjetá laň. Pěje jeden ze svých zapomenutých hitů. Nepříjemná podívaná, to vám tedy řeknu. U baru sedí obklopen svou bandou tchořák. Dýler jeden vypráskanej! Jdu přímo k němu. „Kde jsou?“ Tchořák se uchechtne a mávne kamsi do tmy.

Válejí se v rohu. V tom nejtemnější rohu tohohle odpornýho lokálu. Jako bělostná špína na černém kabátě. Přišel jsem pozdě. Mlíko mě předběhlo. Pomalu ale jistě z nich vysává život. Jo, mlíčňáci... jsou jako jepice. Znudění svým poklidným životem touží po vzrušení, a tak se vrhají do náruče mlíka. Jednou, dvakrát, to přece nic není. Ale pak si šlehnou potřetí a počtvrtý a už to jede. Už je má ve svých spárech. Pro další dávku udělají cokoliv. Třeba stáhnou vlka z kůže, jen aby ji mohli prodat a koupit si svou bílou smrt. Jo, jo, takových tenhle lokál už pohřbil požehnaně.

Song sjeté laně

Kožich vlčí,
svůj chlup smočí,
v mlíce bílém,
stal se stínem,
vlastní smrti,
hlavu mu teď hlína drtí.

R: Joo, stáhly vlka z kůže,
na trhu ji prodaly,
s mlíkem to pak rozjely,
teď na hrobě jim kvetou růže.

Mlíku se nic nevyrovná,
duši ti vezme,
se zemí srovná.

Hmm, slunce zapadá,
strach leze na záda,
bolest ze sna budí,
zdechlina tu smrdí,
tma halí špínu dne,
zítra zapomeneme.

R: Joo, stáhly vlka z kůže,
na trhu ji prodaly,
s mlíkem to pak rozjely,
teď na hrobě jim kvetou růže.

Nikdo si po tobě už ani nevzdechne,
zítra všichni zapomeneme...